Hodnocení všelikých zélandských lákadel, tak jak jsme je viděli my (5 = se musí uzřít, 1 = lépe obkroužit) Destinace Oblast Hodnocení Cape Reinga – Te Werahi beach Northland 5 Waipoua forest – Kauri Northland 5 Waipu caves – glowworms Northland 5 Hot water beach Coromandel 5 Mt Tongariro, Mt Ngauruhoe Tongariro 5 Te … Read more
Jelikož finance docházejí, do odletu zbývá necelý měsíc a potřebujeme levnou zábavu, míříme k ospalému městečku Te Kuiti známému snad jen každoročním festivalem stříhání ovcí. Ten už sice proběhl, ale nás láká něco jiného. Kousíček za městem je Mangakoewa gorge, jež skrývá převislé až střechovité vápencové stěny. Lezení. Tři týdny naše svaly abstinovaly a tak je potřeba je zase trochu provětrat. Rozbíjíme tábor = parkujeme našeho Bořka pod stromem a vyrážíme na průzkum. Lehce prší, nicméně dle průvodce je výhodou převislosti místních stěn zejména skutečnost, že se na nich dá řádit za každého počasí.
Kopcovitou krajinou s hlubokými údolími, kolem Raukawa falls, vodopádu padajícím přes lávový stupeň dojíždíme do tuctového města Whanganui. Nezdržujem se dlouho a míříme dál na západ, sledujeme Surf Highway 45 vedoucí podél pobřeží do New Plymouthu. Ráno se koupeme v chladném moři u Opunake, sledujeme serfařské brejky a sunem se podél pobřeží dál.
Zastavujeme se na pláži jezera Taupo a obdivujeme vulkány Ngauruhoe a Ruapehu tyčící se nad ním. Spíme opět nadivoko skryti v lesíku v Hinemaiaia Scenic reserve, který jsme objevili cestou na jih. Noc je teplá, neklamné znamení oblačné oblohy, nu což zkusíme vylézt na sopku Tongariro severní částí známého treku Tongariro crossing. Startujeme z parkoviště pod chatou Ketatahi hut (750m), rychle stoupáme nahoru a zachvilku jsme na hranici lesa. Na sopečných pláních pod chatou nepříjemně fouká, drizzlí (mlží) a vůbec to všecko vypadá akože na chléb se sádlem. Já sádlo nerada. Míjíme horké prameny Ketatahi hot springs patřící Maorům pročež znepřístupněné. Horká koupel by v tom marasu bodla, ale což. Nad chatou (1400m) postupujeme po širokém dřevěném boardwalku, sajgon se stupňuje, vítr sílí, goretex nefunguje a tak po dosažení jezera Blue lake (1750m), zaplňujícího starý kráter, stahujeme ocásky a vracíme se. Když už nic jiného tak aspoň pěkná procházka v deští. Just kidding.
Do hlavního města, díky své poloze ve větrném tunelu Cookovy úžiny jednoho z největrnějších na světě, připlouváme v pozdním odpoledni, parkujem na vytipovaném místě vhodném pro přespání a podél pobřeží jdem na průzkum města. Trávíme večer v moderním muzeu Te Papa. Obdivujem obří sépii ulovenou v Antarktidě, výstavu sopečnou, Maorskou, tvoříme podivnodíla na vizuální tabuli nabíjené obrázky z bohaté databanky počítačové. Unaveni opuštíme muzeum skrze mrtvé City dorážíme na Cuba street živou velmi.
Nábřeží ve Welingtonu
Welington downtown
Ráno, zpomaleni deštěm a silnými větry nakonec dorážíme do muzea Te Papa, dokončit prohlídku. Je brzo ráno a tak maji zavřeno. Nu což jdeme omrknou parlament pojmenovaný díky svému tvaru The Hive (úl). Máme hezčí. Zastavujem se v muzeu Wellington City and See podívat se na historii zkázy trajektu převráceného vichřicí ve vjezdu do přístavní zátoky. Omrkneme výstavu několika začínajících umělců v Museum Academy of Fine Arts. Segra čmárá lepši. Vracíme se do Tepapy. Jelikož je Wellington na zemském zlomu a zemětřesení jsou tu víc než častá, vystavěli kucí kiwi inženýrský budovu muzea ne standardně na betonové základy anobrž na mnoho čtvercových gumovoocelovoolověných tlumících sloupků. Funguje to, jsem to viděl na modýlku. No a nemaje ve Wellingtonu mnoha rovných ploch, postavili muzeum na zavezeném oceánu. Půl roku bušili do země několikatunovým vehementem až to trochu udusali. No magoři. S Welingtonem končíme zamáváním z vyhlídky na Mt Victoria. Moc hezký výhled na město obepnuté zeleným pásem parků, přístav, letiště a zátoku.
Městečko ve zlaté zátoce Golden
Bay, odříznuté od pevniny kilometr vysokým kopcem Takaka hill působilo
lehce ospale, všudepřítomné malůvky a tyčinkama vonící obchůdky a
kavárničky dávali tušit, že se v oblasti usadilo mnoho
volnomyšlenkářských umělců, hipíků a lezců. Potkali jsme se tu s kolegou
z práce Pavlem a Ivou a vyrazili na průzkum místního lezeckého ráje
Paynes Ford. Podél klikatící se říčky Takaka river se tyčily vápencové
útesy, asi 50m vysoké, ukloněné, převislé, jen si vybrat.
Vzlínání
Vytrříbený dlaňostyl
Začínáme
pokusně na Crees wall šestnástečkou(5b), půstí tak zvyšujem na 17(5c).
Nad řekou tu mají nataženou lajnu, tož to by bylo abychom ji nezkusili.
Natahujem jednu testovací na paloučku. Jednou sice při zatížení
dvoumetrovým hovadem praská, ale nakonec po přeuzlování poslouží pro
osvěžení techniky dobře. Je čas na ostrý pokus, přesunujem se nad vodu,
krkolomě šplháme k místu kde je lajna uvázána. Je potvora přetočená a
první metr připomíná spíše lano než popruh. První nesmělý krok, pád,
výplaz z vody, dva nesmělé kroky, pád. Klíč je v odproštení se od výšky a
vody pod sebou, vydržet i větší náklony, nebát se. Odprošťuju se,
nebojím, strávím na lajně asi 15sekund během nichž urazím asi 5kroků.
Následujé krkolomný držkopád. Ok, končíme pro dnešek, voda je studená.
Na velikonoce za námi
do Takaky přijíždí po prvním týdnu sběru jablek u Dobbiů Pavel s Ivčou,
zalozíme, vaříme gulášek a společně opouštíme Takaku. Oni zpět do
hokny, my na mořské kajaky. V Marahau objednáváme loď u sympatické
firmičky Kahu kayaks a další den ráno v 8.30 nasloucháme bezpečnostnímu
brífingu. Stan, spacák a podobné krámy posíláme motorovým člunem do
zátoky Anchorage kam dnes doplujem a zanecháme loď, přespíme v kempíku v
zátoce Te Pukate bay a poťapkáme pěšky zpátky do Marahau po pobřežním
treku.
Připraveni
Doprava kajaků na pláž
Na poslední chvíli se k nám přidávají ještě dva zmatení frantíci,
zabouchnou si klíče v autě a až Zuzčina tenká ručka je zachrání.
Nasazujem šprcky, seřizujem sedadla, na vodě si instruktor zkontroluje
jestli se neutopíme, ukazuje jak manévrovat s lodí, jak se dostat zpět
do lodi když se převrhne, dostat z ní vodu malou ruční pumpou a použít
světlice by se něco fakt posralo. Pak nás vypouští s doporučením na
ostrov nejezdit přímo ale podél břehu. No jen co zmizí se stočíme přímo k
Fisherman Islandu. Kajak poslouchá, má kormidlo propojené s pedály je
víc než užitečné a tak víceméně přímo razíme vlnkami na maličkou
plážičku.
Vrátili jsme se stejnou cestou, projeli Buller gorge, zastavili se podívat na předraženou turistickou atrakci – 150m dlouhý visutý most, nejdelší na NZ. Pchá za $15 nejdem, ale ostružiny u parkoviště měli dobré. Pěkné byly ale peřeje řeky Buller, oblíbené kajakáři a raftaři. Za Murchinsonem jsme zatočili doprava a podél řeky Buller dojeli do NP Nelson lakes.
NP Nelson lakes
Přes malé městečko Nelson jsme přijeli k jezeru Rotoity. Zuzku hned svedlo ke koupeli, popiknikovali jsme na jeho travnatém břehu a prohlíželi si hory, co za ním vyrůstaly. Vymysleli jsme dobrodružný plán, vylezem na kopec Mt Roberts na začátku Robertsova hřebene, kde nás západ slunka uspí a východ probudí.
Z výšin NP Mt Cook jsme se přesunuli do plání Cantebury. Zalozit si a prohlédnout největší město jižního ostrova.
Hanging Rock
První lezeckou oblastí u Timaru, co navštěvujeme je Hanging Rock, vápencový útes vysoko nad řekou Opihi. Pěkné výhledy do okolí, na palmy při úpatí útesu a sluníčko nám lezení zpříjemňují. Nakonec tahám jednu 19, zkouším 20 a lezem spoustu cest nižších obtížností. Většinou začínajících převískem po madlech a končících rajbákem na vrchol. V místní klasice vynecháváme chyty v nichž jsou ptačí hnízda, a chyty příliš posrané, aby držely. No pěkný den.
U jezera Pukaki poprvé vidíme bílou čepici majestátné hory Mt. Cook/Aoraki tyčící se 70km za a 3500metrů nad jezerem. Po dlouhé jízdě se koupeme v osvěžujících mléčných vodách Lake Pukaki přímo pod Cookem, paráda.
Toto druhé největší město jižního ostrova, vystavěné kolem náměstí Hexagonu, se nám docela líbilo. Původně je to město skotské (Dunedin=skotsky Edinburg), je sídlem University of Otago a tak je tu spousta studentů a město žije. Podívali jsme se do pestré galerie umění, poučná byla výstava velkoformátových fotografií z nejrozporuplnějších míst země o kterých se raději moc nemluví – světélkující úložiště jaderného odpadu, mrtvoly v různých stadiích rozkladu na zahradě ústavu forenzní patologie atd. Ve výstavních síních parádního Museum of Otago jsme našli Maorské dřevořezby, ruchadlo, kostry velikých hrabivých ptáků Moa vybitých lovci už před staletími.
Maorská kanoe
Továrna na čokoládu Cadbury
Taky jsme provedli exkurzi do místní filiálky čokoládového impéria Cadbury. Zjistili jsme, jak že se ta čokoška vyrábí, nuže: Z Ghany se dovezou fermentované, vysušené kakaové boby, ty se opraží, podrtí a oddělí se jen svrchní vrstva bobu. Ta se rozemele a vytvoří kakaovou hmotu. Jejím vylisováním se získá kakaové máslo a suchý prášek – kakao. No a teď, čokoška na vaření – zhutnělá kakaová hmota čokoška mléčná – kakaové máslo smíchané s kakaovou hmotou a kondenzovaným mlíkem čokoška hořká – kakaové máslo smíchané s kakaovou hmotou a kakaem čokoška bílá – kakaové máslo smíchané s kondenzovaným mlíkem čokoška polská – viz výše, jen místo kakomásla dej lacinější rostlinný tuk. Fuj.
Vracíme se do Te Anau zdolat blízký Mt Luxmore, hlavní lákadlo Kepler Tracku. Slunko má dle předpovědí svítit, než ovšem dorazíme dlouhatánským obloukem kolem jezera a po nespočetných lesních serepentinách na travnaté vrcholky kopců, je jasné že bude … chcát. Dorážíme na chatu Luxmore Hut se stále dechberoucími výhledy, kousek nad ní ale otáčíme.
Mt Luxmore
Silver fern
Pruda, od západu se valí stará známá studená fronta, kopce na západ jsou už v mracích. Zalézáme pod zem do blízké vápencové jeskyňky, počasí se, ale nemoudří a tak se vracíme.
Huray, zas na cestě. Poslední zastávka v Queenstownu, krátké lezení na Queenstown hill, noc na našich oblíbených Remarkables a rychlý přesun přes Lumsdan do Te Anau, malého turistického městečka na břehu stejnojmenného jezera. Dobré místo pro nákup proviantu, benzínu a služeb všeho druhu počínaje sea kajaky a plavbou lodí po opuštěných fjordech, zařízením odvozu lodí, čtyřkolkami, helikoptérou či letadlem kamkoli a konče scénickými lety nad nádhernou převážně neporušenou a stále divokou a nepředvídatelnou krajinou fjordů. My jsme místních služeb nevyužili, na let neni, na opravdovou divočinu nám chybí vybavení a hlavně počasí a všecko ostatní jsme schopni pořídit levněji.
Milford Road
Tak vyrážíme na sever podél břehů jezera Te Anau do krajiny fjordů. U cesty údolím Eglington se zastavujem u povinných turistických atrakcí jako jsou Mirror Lakes v nich se zrcadlí okolní kopce pokud jsou ovšem vidět, Knobs flats naprosto placaté široké údolí porostlé ve větru tančící travou jasné to znak dávného působení ledovce. Z Milford road začíná několik treků – slibně vypadající Routeburn track pro movité, okruh údolími Greenstone a Caples pro movité méně končí tu také slavný Milford track. Po předchozích zkušenostech s blatem a treky v údolí volíme jednodenní výstup do Mc Kellar saddle a Key point slibující alespoň nějaké rozhledy.
