Kralický sněžník
O Kraličáku jsem básnil už dlouho. Venku holomrazy -18°C i v Brně, tak proč nevyrazit. Chřípí lepilo víc než pásy, když jsme je nasazovali a trajdali si to z Dolní moravy po žluté značce dlouuhatananááánským údolím. Po 6km jsme začali právě stoupat. To už jsem věděl, že baterky v pípáku jsou vybité a pípák ukazuje nulu.
To ovšem neznamená, že nefunguje, baterky měly v holomrazech stále víc energie než ty, co jsem se snažil použít z čelovky. Nu což, na laviny to nevypadalo, tak jsme šli dál. Začali stoupat lesem až jsme zkřížili kralický kotel. Výhledu na vrchol se nedalo odolat, tož jsme to razili hore kopcom. Vítr sílil, sílil a až jsme došli na hřeben zesílil tak, že nás nasral a my jsme 10m pod vrcholem prchli do závětří lesa. Opět jsme vrchol téhle bájné hory nepošlapali a navíc nám omrzly nam čuně.
Sjezd jsme provedli řídkým lesíkem se spoustou nesfoukaného prašanu a posléze krustičky až k potoku a podél něj k chatě Vilemínka. Po urolbované běžkařské stopě jsme si parádně zabruslili a po půl 1 jsme byli u auta. Překvapilo nás prázdné parkoviště a na sjezdovkách minimum lidí. Mediální masáž zapůsobila a hlášených -28°C asi lidi přikovalo ke gauči. Bře jim tak. Nám taky, příště vyjebať sa na ty dlouhé údolí a pojezdit vykácené lesy vlevo od sjezdovky.
Bo jsme byli značně vymrzlí, vyrazili jsme i přes brzkou hodinu do NJ s upředeným plánem prozkoumat úbočí druhé nejvyšší hory Beskyd – Smrku.
Smrk
Dojeli jsme do Ostravice, před mostem narazili na červenou značku a podél ní dojeli až na parkoviště před chatou Skalka. Nalepili jsme pásy a po červené vyrazili nahoru. Po chvíli jsme za první zatáčkou narazili na skialpovou stopu a začali stoupat odvážněji než turistická značka. Maje po levé ruce žlábek potoka, vystoupali jsme až k druhé serpentině, kde nám stopa zmizela. Tož jsme šli dál po červené. Podél trasy výstupu by byl možný solidní sjez, teď ale byla krusta ze sněhu raztajivšího na jehličí stromů a zmrzlého na zemi. Naději dávaly severnější svahy.
A tož jsme sledovali červenou až na Barabskou cestu obepínající masiv Smrku, z ní už přímou ztečí řídkým lesem na vrchol. Sjíždíme řídkou vrcholovou partií se solidním sklonem a parádním prašánkem zpět na Barabskou cestu. Po ní sjíždíme kousek dolů do úbočí Malého Smrku. Času máme dost tak dávíme pásy a stoupáme na horní traverzovou cestu vedoucí ze sedla Smrk. To co z dálky vypadalo jako pláň lemovaná vzrostlým lesem se ukázalo být pouze lesem. Navíc s krustosněhem. Tož sjíždíme kousek po horní cestě v naději že najdeme průsek. Našli jsme jej přímo na hřebínku vedoucím z Malého Smrku do údolí. Chvíli planinkama pak už jen rozdupaným průsekem sjíždíme zpět na Barabskou.
Zkoušíme kousek pokračovat průsekem ještě pod ní. No fun, moc rozdupané. Být tu první mohlo to být OK. Takhle nasazujem pásy a vracíme se po Barabské do zatáčky, kde jsme viděli možnost přejezdu do bučin. Trefa, jen ten sníh v úvodních smrčinách je jakýsi zledovatělý. V listnáčích už ale OK takže v mnoha obloučcích mezi stromy rychle sjíždíme zpět na červenou značku.
Pěkný dopolední výlet. Dom na oběd a do Brna odvést Zuzu na šichtu v pět.
Kompletní fotogalerie
Mapa