Fiordland – jihozápad

Fjordland – jihozápad

Mt Luxmore


Vracíme se do Te Anau zdolat blízký Mt Luxmore, hlavní lákadlo Kepler Tracku. Slunko má dle předpovědí svítit, než ovšem dorazíme dlouhatánským obloukem kolem jezera a po nespočetných lesních serepentinách na travnaté vrcholky kopců, je jasné že bude … chcát. Dorážíme na chatu Luxmore Hut se stále dechberoucími výhledy, kousek nad ní ale otáčíme.

Pruda, od západu se valí stará známá studená fronta, kopce na západ jsou už v mracích. Zalézáme pod zem do blízké vápencové jeskyňky, počasí se, ale nemoudří a tak se vracíme.

Lake Manapouri


Jezero propojené s Lake Te Anau řekou … V 60.letech tu moudré hlavy při pohledu do mapy zjistily, že jezero je jen 10km od moře, což z něj při jeho nadmořské výšce 190m, činí ideální zdroj elektřiny. Tuž postavili cestu skrze hory Fiordlandské až k místu budoucí elektrárny, prokopali tunel na druhou stranu hor, ústící do Doubtful Soundu a vykutali velkou kavernu, do které unístili Francisovy turbíny a byly průdy k pohonu tavíren hliníku u …
U jezera Manapouri měl začínat náš další trek na Mt. Titiroa. Nu, zjistili jsme, že je nejprve potřeba přeplout lodí přes výtok jezera, normálně by jsme půjčili loďku a převeslovali, ale po dlouhých deštích bylo moc vody a prý by nás odnesla. Jediná další možnost byla počkat do zítřka na vodní taxi a to se nám nechtělo. Jdeme teda na Titirou z jihu od jezera Monovai.   


Mt. Titiroa     

 
Poučeni z předchozích nezdarů vyrážíme od Lake Monowai na neznačenou trasu k chatě Borland Hut a horu Mt. Titiroa. Přístup k hoře bohužel začíná jednodenním pochodem lesem po stále nezřetelnější pěšince, brozením potoků a závěrečným průstupem tussockové planiny k chatě. Odtud už pěšina není. Počasí opět zradilo, nad námi je neprostupná deka mraků, zaseknutá v horách, nemající se k odchodu.

Ráno se probouzíme do mlhy, čekáme do 11h kdy se mlha dá konečně na ústup a pomaličku stoupá. Podle mapy volíme azimut a hustým lesem se probouráváme po žebru vzhůru.

Hodinová pauza, předběhli jsme mraky, čekáme až zase postoupí. Konečně vylézáme z lesa, mraky se rozestupují, vidíme malá plesa a žulový vrchol Titiroy zasypaný hrubým žulovým pískem. Svítí slunko, krev v žilách opět bouří a my stoupáme po obrovských bouldrech na nejvyšší vrchol co vidíme. Nahoře konečně vydíme pravý vrchol Mt. Titiroa, jsou ale 4 odpoledne a cesta až na vrchol by znamenala další 2h, výhledy máme paradní i z naší Mt. Šutr a tak dál nejdem, zevlíme, fotíme a obdivujem okolní liduprázdná údolí a kopce.

Po opačném azimutu sestupujem ke stanu. Před sandflájema skryti v chatičce pro dva lidi vaříme a studujem místní literaturu – příručku první pomoci z padesátých let, časopis Tvůj superbike, 168. vydání bible a výtisk žurnálu NZ trampského spolku. Tůru končíme další den opačným postupem a následnou koupelí v jezeře Monowai.

Tuatapere

Kolem nejdelšího visutého mostu přes řeku Waiau u městečka Clifden přijíždíme do Tuatapere, abychom v místním infocentru zjistili, že námi zamýšlený Hump ridge track je soukromý, naprosto beznadějně vyrezervovaný a stojí $90 na osobu. A tuž to my jim na to perdíme. Spíme u pláže a ráno nás probouzí dodávka s mrazícím boxem a kolem ní sběsile běhající chlápek s vysílačkou. Chvíli ho sledujeme a a pak se nám nad hlavou zhřmotí vrtulník s velkou bednou v podvěsu. Manévruje bednu mezi Bořka a mrazící dodávku a pouští ji na zem. Zvláštní způsob jak dopravovat ryby z lodí na pevninu. Zřejmě se vyplatí. NZ je vůbec země vrtulníků, loví jimy jeleny, vozí turisty, staví mosty, kácí dřevo a doplňují zásoby. Způsobeno zejména obrovskou nedostupností velké části NZ. Plán je projít po Coastal Tracku, patřícímu DOC až k odbočce na hřeben Hump, zakempit, vyběhnout nalehko nahoru pro rozhledy a zpět. Všecko je ale nakonec jinak. Na začátku tracku potkáváme našeho známého z chaty pod Titiroou. Je to zaměstnanec DOC z Tuatapere, tvrdí, že nám nemůžou zakázat kempování na hřrbeni, dává nám cenné rady, kde lze spát u malého vysílače na hřebeni a u viaduktu pod ním. Taky nám navrhuje ať jdeme po neupravované cestě k vrcholu The Hump, po hřebeni dolů až na pobřeží a pak podél něj zpět. No, máme plán.

Hump ridge track


Záčínáme 5km pochodem po pláži za společnosti malých Hectorových delfínů dovádějících kousek od břehu. Pak se oddělujem od standardního tracku a po 4WD tracku, rozuměj naší klasické lesní cestě, jdeme směrem na sever k žebru po němž máme vystoupit na hřeben. Trocha nejistoty při volbách té pravé odbočky na neustále se větvící cestě, ale po konzultaci s mapou a kompasem dorážíme na začátek pěšiny na hřeben. Je úzká, zarostlá, s popadanými stromy, ale přesto překvapivě dobře značená a relativně málo blátivá. Navrch je to pruda, s krysama na zádech jdem 800 výškových metrů asi 5 hodiny. Opět bloudíme když se nám pěšina ztratí ve vegetaci, moc lidí tu asi nechodí, ale tvoříme rojnici a nakonec se dohrabem na hřeben. Není tu voda tak krkolomě sestupuju 200m v tranatém žlabu než najdu aspoň kapající vodu, máme 4l, tzn. ráno znova, pruda.

Stavíme stan a už je tu zlý sen, pičurky, jsou všude a jsou jich tisíce. Jaká by to byla pohoda bez nich, nádherný západ slunce, cigárko, čajík, čokoška. Kryjem se ve stanu. Mě je nějak blbě, špatně se polyká, Zuza mi na mandlích objevuje bílé čepy, neklamný to prý znak angíny. Kuva, spořádám Coldrex a Ibáč a ráno se uvidí.
Ráno moc nic, nasazuju moskitiéru a jdu pro vodu, když se vrátím, je jasné žě celý okruh nedám. Balíme, mízíme pičurkám na hřebeni. Mám v sobě drogy co mě udržují v chodu. Všecko jakžtakž OK dokud působí, jakmile včak přestanou začínají muka. K tomu máme málo vody, do jedné flašky při nabírání nalezli jacísi plži, tož jsme ji označili za nepitnou a rezervní.
Uprostřed hřebene jsou mezi jezírky roztroušeny vápencové věžičky roztodivných tvarů. Tudy taky prochází placený boardwalk Humpridge tracku. Nás tu odchytla chatařka z blízké chaty a navrhla nám ať zaplatíme $20 za využití jejich tracku pro sestup k pobřeží. Tož jí je necháme, mrknem na luxusně vybavenou chatu obsluhovanou vrtulníky (tatranské nosiče jinde než v Tatrách nenajdem), dáme oběd a protože mi je blbě trousíme se dolů k pobřeží. Strmě klesáme po mnohem lepším chodníčku, než byl ten jímž jsme se dostali na hřeben a kousek od pláže, skryti před muškama stavíme stan uprostřed tmavého, vlhkého lesa rozrytého místními divočáky.

Ráno už jen přecupkáme po pláži zpět k autu a nasazujem antibiotika, Zuzka už totiž angínu chytla taky. Neslavně skončil náš pochod po Hump ridgi.

 

Kompletní fotogalerie

Mapa

Leave a Comment