Mangakoewa
Jelikož finance docházejí, do odletu zbývá necelý měsíc a potřebujeme levnou zábavu, míříme k ospalému městečku Te Kuiti známému snad jen každoročním festivalem stříhání ovcí. Ten už sice proběhl, ale nás láká něco jiného. Kousíček za městem je Mangakoewa gorge, jež skrývá převislé až střechovité vápencové stěny. Lezení. Tři týdny naše svaly abstinovaly a tak je potřeba je zase trochu provětrat. Rozbíjíme tábor = parkujeme našeho Bořka pod stromem a vyrážíme na průzkum. Lehce prší, nicméně dle průvodce je výhodou převislosti místních stěn zejména skutečnost, že se na nich dá řádit za každého počasí.
A tak řádíme. Po prvních cestách (bezejmenné 17, Muzzifunsta 18, Karl the Karaka 18, Abi in her Bonnet 19) je zřejmé, že předloktí nespolupracuje jak bychom si představovali a morál se taky někam odstěhoval. Tuž zpočátku lezem lehčí věci (Dogamatrix 17, French Ethics 15, Rumble in the Jungle 16, The Totara and the Waterfall 18), chápeš. Během týdne lezení, zevlení, čtení a popíjení vína se ale vše spraví a pouštíme se i do strmějších cest mezi famózními krápníky v horním patře (Fond Memories of Rattlesnake Mountain 20, A maiding Grace 18, Angry American 18,Punk Rockers 19,Diamond in the Rough 20).
Ty místní nakapané struktury jsou vůbec podivné. Mechanismus jejich vzniku je prý takový, že jakési bakterie se obalujou vápencem, chcípnou, zůstane miniaturní skořápka, narostou další bakterie, … Celý krápník je tak jakoby napráškovany, duní a nepůsobí moc pevně. Nu což, lidi po tom lezou, tak my, s tatranskou obezřetností, taky. Lezení je pestré, lišty(tiny ledge), madla(jugs), sokolíky(laybacks),spárečky žábovačky(jam cracks), krápníky, a mnou zvláště neoblíbené nepříjemné výlezy na polici (mantle alias představte si někoho zoufale se snažícího vyplazit se z bazénu za pomoci funění, drásání či obzvláště zostuzujícího kolínka či ještě hůře břicha)
Po týdnu jsme dostatečně prolezlí a jedem regenerovat.
Waitomo
Kolem profláklých jeskyní Waitomo jen projíždíme a kousek dále po cestě opouštíme Bořka a úzkým skalnatým kaňonem míříme k Mangapohue natural bridge. Tož je to vlastně takové reziduum jeskyně. Zatímco ve zbytku kaňonu se její strop už zřítil, tady zůstává a pěkně zastřešuje 60m kaňon pod ním.
Kolem zkamenělin amonitů se vracíme k autu a valíme kola dál na západ k vodopádu Marokopa falls. A tož to je zase jako pěkný vodopád, spousta vody padá z 100m skalního stupně všelijak se tříští, duhuje a tak. No a pak už jen podél pobřeží projíždíme opuštenou krajinou maorských farem až k městečku Te Puia, kde se na pláži mají nacházet horké prameny podobné těm z Hot water beach.
Spolu s několika nešťastníky překopáváme půlku pláže, ale prameny jaksi nikde. Tož užijem slunka západu, poběháme po pláži a rezignovaně odjíždíme vstříc lepším zítřkům. Kupředu levá.
Wharepapa South
Kolem Hamiltonu přejíždíme do malé vesničky Wharepapa South, čítající v podstatě jen školu a lezeckou hospodu. Obyvatelé jsou farmáři a ti bydlí na farmách roztroušených kolem. Hospoda je zavřená, nicméně se dobušíme a za 4 osobodolary se ubytováváme v improvizovaném kempíku zbudovaném pro lezce v koutě hřiště-parku náležejícího ke škole. Okolí Wharepapy se hemží podivnýma skalama a je velmi oblíbené lezci z Hamiltonu a Aucklandu.
Podle průvodce se jako nejslibnější jeví oblast Froggratt a tož tam míříme. Skály jsou na soukromém pozemku, nicméně přístup je zdarma (oproti vedlejší placené oblasti Castle Rock). Skrze dobytčí brány, přes mnoho kravinců, projíždíme a parkujeme pod skalami na upraveném parkovišti s vodou a suchým hajzlíkem. Jaký luxus. Skály trčí ze zelených kopečků všude okolo, nejvyšší mají kol 30m. Se skalou se, systematicky zprava doleva, seznamujem na Slug wall a postupně přelízáme všechny cesty (obtížnost 15-17). Lozíme po betonu podobném šutru s mnoha různě velkými kapsami. Zřejmě nějaká vyvřelina. Těžší cesty do převisu, s kapsičkama stále se zmenšujícíma. Na skále je jich tolik, že jeden neví, kterou si vybrat, a tak se někdy při špatné volbě jeví cesty těžší než jsou.
Večer za námi přijíždí Pavel s Ivčou a tak besedujem nad lahví vína, vaříme gulášek, besedujem, besedujem.
Ráno opět na stěnu. Stěhujem se do údolí Bring Your Daughter valley, přivyklí kapsičkám, troufáme si na vyšší čísla. A tak mimo jiné padají převislé osmnáctky Supertwitch, Cowabunga a plotnovitý položený kapsorajbák Eyeline (18). Unaveni po obědě lezem za rozhledy dlouhou cestou Moon Base Alpha (17) na The Moon Boulder a odtud zkoušíme na rybu nějaké nové cesty.
Večer se stereotypně opakuje, ráno je kosa jak z nosa a tak lezem na slunkem osvíceném falickém menhiru jakési cesty, co nikdo neví jak se jmenují (14,17,18). Menhir je ale fotogenicky vděčný, navíc, když jsme zrovna navrcholu, tak po poli projíždí zběsilý zemědelec a sype z auta vápno. Farmáři vy jste snad šhííílení, okamžitě nechte bhííílení. Kdo se nikam neuchýlí, za chviličku bude bílý. Vápní pole, louky, skály, lezce i oblohu. Leze se v tom blbě, ale vypadá to efektně.
Bílá, bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbíla, bílá barva bílá moc, bílé není nikdy moc.
Jo jo, dneska je rušno, kromě vápnitého farmáře přijela taky výprava asi 20 děvčic z Whangarei na jakýsi sportovní kurz, jsou tu i nějací Aucklandští lezci. No nezvykle živo, nezvykle. Mám vyhlídnutou cestu Bring Your Daughter to the Slaughter (18), blízko u ní je ale nakvartýrovaný dívčí oddíl, no což snad to bez ostudy vylezu. Začátek perný, nalézám, slézám, piča piča a madlo, 19 minimálně. Jsem to nějak zbytečně hrotil, Zuza to vymýšlí méně silově, balančněji. První nýt cvaklý a pádím hore, pohoda pohoda, převis, kde nic tu nic, stepuju, sestupuju, vytipuju nastupuju, chápu a madlo je tam a valíme dál. Menší recyklace presek a už odpočívám na polici. Nejak to zase zpřevisovatělo, madla, jsou, to nemůžu říct, všecky ale jaksi do boku nebo šikminy (slopers) no a tak buším seč to de a v posledním nejtežším kroku už to nejde a hop. Cesta dlouhá a po odpočinku a troše sekvenování to pustí. Sice sem to nevylez, ale spokojenost je, to jo, navíc zezdola děvčice zatleskají, Zuza rudne a pak to vyleze skoro na jeden zátah.
Večer, přemlouváme děvčata že je nám venku zima a tudíž je potřeba zahřát trochu svařáku. Na otočku kupujem v … cask vína (rozumě 3l krabici) a vaříme až do hluboké noci (rozuměj do 10 sic v 6 je tma jak v prdeli).
A ráno jdem na Main Cliff. Ten nabízí 25m cesty, vyvážené plotny, rajbáky, převísky, spárky. Pošušňáníčko. Tahám balanční plotnovité 19 Total Energy, a Climatic Extension, na jejím konci se pořádně potrápím jak už není expresek, sil se nedostává a je potřeba provléct smyci vzdáleným borhákem. Karabinu beru z kýblu a ten nestřežen frr 25m dolů. Naštěstí na trávu. No mě se tyhle dlouhé, vyrovnané cesty líbí, že. Hned vedle za rohem prolézáme epickou Terror Incognito (18) pa ra da. Pokračujem spárou Roadweary (18) s jejím nechutným závěrečným rajbákem. No a ještě nějaké ty cesty okolo a šup do večerního stereotypu. Musíme přece trénovat na návrat, sic nás v Česku upijou.
Buck Rock
Naše poslední lezecká zastávka na Zélandu je Buck Rock. Poměrně nová lezecká oblast blízko městečka Te Aroha. Některé cesty co jsme lezli byly teprve rock staré. Přístup trochu zdlouhavý, ale stojí to zato. Navíc si člověk cestou může prohůdnout zbytky zlatokopeckého vybavení – lanovky, vozíky. Co se lezení týká, oblast nabízí vícedélky, dobře odjištěné, s parádními výhledy do okolí. Jen jsme si libovali.
Kompletní fotogalerie