Kopcovitou krajinou s hlubokými údolími, kolem Raukawa falls, vodopádu padajícím přes lávový stupeň dojíždíme do tuctového města Whanganui. Nezdržujem se dlouho a míříme dál na západ, sledujeme Surf Highway 45 vedoucí podél pobřeží do New Plymouthu. Ráno se koupeme v chladném moři u Opunake, sledujeme serfařské brejky a sunem se podél pobřeží dál.
Zastavujeme se na pláži jezera Taupo a obdivujeme vulkány Ngauruhoe a Ruapehu tyčící se nad ním. Spíme opět nadivoko skryti v lesíku v Hinemaiaia Scenic reserve, který jsme objevili cestou na jih. Noc je teplá, neklamné znamení oblačné oblohy, nu což zkusíme vylézt na sopku Tongariro severní částí známého treku Tongariro crossing. Startujeme z parkoviště pod chatou Ketatahi hut (750m), rychle stoupáme nahoru a zachvilku jsme na hranici lesa. Na sopečných pláních pod chatou nepříjemně fouká, drizzlí (mlží) a vůbec to všecko vypadá akože na chléb se sádlem. Já sádlo nerada. Míjíme horké prameny Ketatahi hot springs patřící Maorům pročež znepřístupněné. Horká koupel by v tom marasu bodla, ale což. Nad chatou (1400m) postupujeme po širokém dřevěném boardwalku, sajgon se stupňuje, vítr sílí, goretex nefunguje a tak po dosažení jezera Blue lake (1750m), zaplňujícího starý kráter, stahujeme ocásky a vracíme se. Když už nic jiného tak aspoň pěkná procházka v deští. Just kidding.
Do hlavního města, díky své poloze ve větrném tunelu Cookovy úžiny jednoho z největrnějších na světě, připlouváme v pozdním odpoledni, parkujem na vytipovaném místě vhodném pro přespání a podél pobřeží jdem na průzkum města. Trávíme večer v moderním muzeu Te Papa. Obdivujem obří sépii ulovenou v Antarktidě, výstavu sopečnou, Maorskou, tvoříme podivnodíla na vizuální tabuli nabíjené obrázky z bohaté databanky počítačové. Unaveni opuštíme muzeum skrze mrtvé City dorážíme na Cuba street živou velmi.
Nábřeží ve Welingtonu
Welington downtown
Ráno, zpomaleni deštěm a silnými větry nakonec dorážíme do muzea Te Papa, dokončit prohlídku. Je brzo ráno a tak maji zavřeno. Nu což jdeme omrknou parlament pojmenovaný díky svému tvaru The Hive (úl). Máme hezčí. Zastavujem se v muzeu Wellington City and See podívat se na historii zkázy trajektu převráceného vichřicí ve vjezdu do přístavní zátoky. Omrkneme výstavu několika začínajících umělců v Museum Academy of Fine Arts. Segra čmárá lepši. Vracíme se do Tepapy. Jelikož je Wellington na zemském zlomu a zemětřesení jsou tu víc než častá, vystavěli kucí kiwi inženýrský budovu muzea ne standardně na betonové základy anobrž na mnoho čtvercových gumovoocelovoolověných tlumících sloupků. Funguje to, jsem to viděl na modýlku. No a nemaje ve Wellingtonu mnoha rovných ploch, postavili muzeum na zavezeném oceánu. Půl roku bušili do země několikatunovým vehementem až to trochu udusali. No magoři. S Welingtonem končíme zamáváním z vyhlídky na Mt Victoria. Moc hezký výhled na město obepnuté zeleným pásem parků, přístav, letiště a zátoku.
Městečko ve zlaté zátoce Golden
Bay, odříznuté od pevniny kilometr vysokým kopcem Takaka hill působilo
lehce ospale, všudepřítomné malůvky a tyčinkama vonící obchůdky a
kavárničky dávali tušit, že se v oblasti usadilo mnoho
volnomyšlenkářských umělců, hipíků a lezců. Potkali jsme se tu s kolegou
z práce Pavlem a Ivou a vyrazili na průzkum místního lezeckého ráje
Paynes Ford. Podél klikatící se říčky Takaka river se tyčily vápencové
útesy, asi 50m vysoké, ukloněné, převislé, jen si vybrat.
Vzlínání
Vytrříbený dlaňostyl
Začínáme
pokusně na Crees wall šestnástečkou(5b), půstí tak zvyšujem na 17(5c).
Nad řekou tu mají nataženou lajnu, tož to by bylo abychom ji nezkusili.
Natahujem jednu testovací na paloučku. Jednou sice při zatížení
dvoumetrovým hovadem praská, ale nakonec po přeuzlování poslouží pro
osvěžení techniky dobře. Je čas na ostrý pokus, přesunujem se nad vodu,
krkolomě šplháme k místu kde je lajna uvázána. Je potvora přetočená a
první metr připomíná spíše lano než popruh. První nesmělý krok, pád,
výplaz z vody, dva nesmělé kroky, pád. Klíč je v odproštení se od výšky a
vody pod sebou, vydržet i větší náklony, nebát se. Odprošťuju se,
nebojím, strávím na lajně asi 15sekund během nichž urazím asi 5kroků.
Následujé krkolomný držkopád. Ok, končíme pro dnešek, voda je studená.
Na velikonoce za námi
do Takaky přijíždí po prvním týdnu sběru jablek u Dobbiů Pavel s Ivčou,
zalozíme, vaříme gulášek a společně opouštíme Takaku. Oni zpět do
hokny, my na mořské kajaky. V Marahau objednáváme loď u sympatické
firmičky Kahu kayaks a další den ráno v 8.30 nasloucháme bezpečnostnímu
brífingu. Stan, spacák a podobné krámy posíláme motorovým člunem do
zátoky Anchorage kam dnes doplujem a zanecháme loď, přespíme v kempíku v
zátoce Te Pukate bay a poťapkáme pěšky zpátky do Marahau po pobřežním
treku.
Připraveni
Doprava kajaků na pláž
Na poslední chvíli se k nám přidávají ještě dva zmatení frantíci,
zabouchnou si klíče v autě a až Zuzčina tenká ručka je zachrání.
Nasazujem šprcky, seřizujem sedadla, na vodě si instruktor zkontroluje
jestli se neutopíme, ukazuje jak manévrovat s lodí, jak se dostat zpět
do lodi když se převrhne, dostat z ní vodu malou ruční pumpou a použít
světlice by se něco fakt posralo. Pak nás vypouští s doporučením na
ostrov nejezdit přímo ale podél břehu. No jen co zmizí se stočíme přímo k
Fisherman Islandu. Kajak poslouchá, má kormidlo propojené s pedály je
víc než užitečné a tak víceméně přímo razíme vlnkami na maličkou
plážičku.
Vrátili jsme se stejnou cestou, projeli Buller gorge, zastavili se podívat na předraženou turistickou atrakci – 150m dlouhý visutý most, nejdelší na NZ. Pchá za $15 nejdem, ale ostružiny u parkoviště měli dobré. Pěkné byly ale peřeje řeky Buller, oblíbené kajakáři a raftaři. Za Murchinsonem jsme zatočili doprava a podél řeky Buller dojeli do NP Nelson lakes.
NP Nelson lakes
Přes malé městečko Nelson jsme přijeli k jezeru Rotoity. Zuzku hned svedlo ke koupeli, popiknikovali jsme na jeho travnatém břehu a prohlíželi si hory, co za ním vyrůstaly. Vymysleli jsme dobrodružný plán, vylezem na kopec Mt Roberts na začátku Robertsova hřebene, kde nás západ slunka uspí a východ probudí.
Z výšin NP Mt Cook jsme se přesunuli do plání Cantebury. Zalozit si a prohlédnout největší město jižního ostrova.
Hanging Rock
První lezeckou oblastí u Timaru, co navštěvujeme je Hanging Rock, vápencový útes vysoko nad řekou Opihi. Pěkné výhledy do okolí, na palmy při úpatí útesu a sluníčko nám lezení zpříjemňují. Nakonec tahám jednu 19, zkouším 20 a lezem spoustu cest nižších obtížností. Většinou začínajících převískem po madlech a končících rajbákem na vrchol. V místní klasice vynecháváme chyty v nichž jsou ptačí hnízda, a chyty příliš posrané, aby držely. No pěkný den.
U jezera Pukaki poprvé vidíme bílou čepici majestátné hory Mt. Cook/Aoraki tyčící se 70km za a 3500metrů nad jezerem. Po dlouhé jízdě se koupeme v osvěžujících mléčných vodách Lake Pukaki přímo pod Cookem, paráda.
Toto druhé největší město jižního ostrova, vystavěné kolem náměstí Hexagonu, se nám docela líbilo. Původně je to město skotské (Dunedin=skotsky Edinburg), je sídlem University of Otago a tak je tu spousta studentů a město žije. Podívali jsme se do pestré galerie umění, poučná byla výstava velkoformátových fotografií z nejrozporuplnějších míst země o kterých se raději moc nemluví – světélkující úložiště jaderného odpadu, mrtvoly v různých stadiích rozkladu na zahradě ústavu forenzní patologie atd. Ve výstavních síních parádního Museum of Otago jsme našli Maorské dřevořezby, ruchadlo, kostry velikých hrabivých ptáků Moa vybitých lovci už před staletími.
Maorská kanoe
Továrna na čokoládu Cadbury
Taky jsme provedli exkurzi do místní filiálky čokoládového impéria Cadbury. Zjistili jsme, jak že se ta čokoška vyrábí, nuže: Z Ghany se dovezou fermentované, vysušené kakaové boby, ty se opraží, podrtí a oddělí se jen svrchní vrstva bobu. Ta se rozemele a vytvoří kakaovou hmotu. Jejím vylisováním se získá kakaové máslo a suchý prášek – kakao. No a teď, čokoška na vaření – zhutnělá kakaová hmota čokoška mléčná – kakaové máslo smíchané s kakaovou hmotou a kondenzovaným mlíkem čokoška hořká – kakaové máslo smíchané s kakaovou hmotou a kakaem čokoška bílá – kakaové máslo smíchané s kondenzovaným mlíkem čokoška polská – viz výše, jen místo kakomásla dej lacinější rostlinný tuk. Fuj.
Vracíme se do Te Anau zdolat blízký Mt Luxmore, hlavní lákadlo Kepler Tracku. Slunko má dle předpovědí svítit, než ovšem dorazíme dlouhatánským obloukem kolem jezera a po nespočetných lesních serepentinách na travnaté vrcholky kopců, je jasné že bude … chcát. Dorážíme na chatu Luxmore Hut se stále dechberoucími výhledy, kousek nad ní ale otáčíme.
Mt Luxmore
Silver fern
Pruda, od západu se valí stará známá studená fronta, kopce na západ jsou už v mracích. Zalézáme pod zem do blízké vápencové jeskyňky, počasí se, ale nemoudří a tak se vracíme.
Huray, zas na cestě. Poslední zastávka v Queenstownu, krátké lezení na Queenstown hill, noc na našich oblíbených Remarkables a rychlý přesun přes Lumsdan do Te Anau, malého turistického městečka na břehu stejnojmenného jezera. Dobré místo pro nákup proviantu, benzínu a služeb všeho druhu počínaje sea kajaky a plavbou lodí po opuštěných fjordech, zařízením odvozu lodí, čtyřkolkami, helikoptérou či letadlem kamkoli a konče scénickými lety nad nádhernou převážně neporušenou a stále divokou a nepředvídatelnou krajinou fjordů. My jsme místních služeb nevyužili, na let neni, na opravdovou divočinu nám chybí vybavení a hlavně počasí a všecko ostatní jsme schopni pořídit levněji.
Milford Road
Tak vyrážíme na sever podél břehů jezera Te Anau do krajiny fjordů. U cesty údolím Eglington se zastavujem u povinných turistických atrakcí jako jsou Mirror Lakes v nich se zrcadlí okolní kopce pokud jsou ovšem vidět, Knobs flats naprosto placaté široké údolí porostlé ve větru tančící travou jasné to znak dávného působení ledovce. Z Milford road začíná několik treků – slibně vypadající Routeburn track pro movité, okruh údolími Greenstone a Caples pro movité méně končí tu také slavný Milford track. Po předchozích zkušenostech s blatem a treky v údolí volíme jednodenní výstup do Mc Kellar saddle a Key point slibující alespoň nějaké rozhledy.
Blue Mountains V Nowře jsme se rozloučili s Katkou a Larsem a v podvečer nasedli na vlak do Katoomby, centra Blue Mountains. Přestup v Sydney a o půlnoci jsme vysedali v Katoombě. Jali jsme se hledat místo ke spaní, po hodince ploužení nočním městečkem jsme se dobrali k lesíku a postavili stan. Konečně do spacáku. … Read more
Great Ocean Road Prkeníci Přes Goolong jsme dojeli do Torquay, rodiště australského surfování. Čtyři hodiny jsme chodili po nespočetných obchodech v Surf Plaza abychom nakonec všichni sehnali neoprény nutné pro delší setrvání v chladných vodách jižního pacifiku a dva bodyboardy, malá surfová prkna, na nichž se leží. Odpoledne jsme se po dlouhé době konečně dostali … Read more
Snowy mountains Navečer jsme se přesunuli do Snowy Mountains pod Mt. Kosiuszko, nejvyšší horu Austrálie. Tříhodinová cesta z Canberry nás dovedla až na parkovište na Charlotte Pass. Tu jsme nechali auta a v 11 vyrazili chladivou větrnou nocí na 6km vzdálenou chatku Snowman Hut. Cestou na si nás náhle skrze mraky posvítil uplněný měsíc. Docela … Read more
Odpoledne jsme přejeli k majáku na výspě Poit Perpendicular. Tady se k nám přidal Lars, Katčin švédský přítel, dovezl lana a matroš. Huray, zase polezem, vzali nás na místní útesy. 60m stěny rozdělené terasou na dvě patra. Neskutečný výhled, nádherná expozice, oceán, velryby a výtrysky vody od jejich mohutných ocasních ploutví. Slaněním jsme sestoupili na první terasu a vylezli cvičně bezejmennou cestu za 15 aus. stupnice (5a). Nechal se ukecat i Johny, zapřísáhlý odpůrce tohoto nebezpečného sportu. Skály tu jsou pískovcové, pevné trochu podobné našim Suchým skalám. Převážně stěnové lezení s malými chyty, vesměs pozitivními. Naostro jsme pak se Zuzkou vylezli cestu Hello Dolly 18 (6a). Nádhera, nádhera. Na Point perpendicular jsme se vrátili ještě jednou před odletem na Zéland. Okoupali jsme se v už parádně teplé vodě v zátoce Honeymoon bay a odpoledne cosi polezli. Vytáhl jsem si tradiční cestu Sympatico (16), ty nejlepší frendíky jsem použil dole na štand a pak mi sakramentsky chyběli nahoře ve spáře, se to nějak vyřešilo že. Dal jsem si na TR místní trad klasiku The Mist (17) vzlínající podél krásné spárky.
Sydney Do Sydney jsme přiletěli kolůem 7 ranní. Imigrační mě trochu zdrželo, možná se jim nepozdávalo moje ruské vízum, čert ví. Karanténa taky v pohodě, ukázali jsme smrduté boty, jinak žaden problem. Z letiště jsme si zavolali do hostelu ať nám zařídí odvoz. To spočívalo v dostavení se na meeting point u velké modré stěny … Read more
Railey jsme opustili opět přes Krabi. Po přistání loďky jsme zavítali na náš oblíbený market na jídlo, ananas a shaky. Cestou městem jsme narazili na davy lidí pozorujících cosi. Ve městě právě probíhal vegetariánský festival. Blázniví čínští budhisté tady celý týden projevovali úctu všemu živému krvavým sebepoškozováním. Propíchnuté tlamy, mačetama a žiletkama nařezávané jazyky, bičovaná záda a tanec pod bouchajícími petardami byly hlavními pomocníky pro dosažení tranzu. Nazítří jsme se podívali do mangrovníkového lesa. Stavaři zrovna opravovali na kůlech zbudovaný chodník, takže jsme krkolomě přecházeli po úzkých prknech z jednoho podpůrného pilíře na druhý. Troška adrenalinu nezaškodí, naštěstí už byla většina chodníku opravená, tak jsme se mohli kochat labyrinty kořenů, bahna a mokřadů. A navíc ten blahodárný stín. Ve čtyři odpoledne jsme pak vyrazili směr Bangkok (350B). Ráno v 6 nás autobus vysadil u Khao San, pršelo a my se potřebovali na 730 dostat na nádraží Bangkok Noi odkud odjíždějí vlaky směr Kanchanaburi. Poté co jsme odmítli taxikáře a ten nás na odplatu počastoval krásným Fuck you, vzali jsme tuktuka za 52B. U nádraží jsme prošli market se zeleninoum masem a pochutinama, dali snídaňovou polívku a koupili trs banánů na cestu a nastoupili do vlaku.
Tak jsme kol 10.30 vystoupili z busu na nádraží pro turisty u Krabi, odkud jezdily jen předražené tuktuky a úslužní thajci se snažili naplánovat další pobyt pasažérů. Příznačné je, že pět minut předtím zastavoval bus na nádražíčku, kde vystoupilo celé thajské osazenstvo autobusu a odkud navazuje spousta levných upravených pickupů Sawnthaew (z busu do centra za 20B). No, blbí zápaďáci (taky farangové, westerns).
Wat Tham Seua
Tuž jsme odešli pěšky k 4km vzdálenému Wat Tham Seua (Tyger Cave Temple) – chrámu v tygří jeskyni. Byla neděle, všude spousta thajců, z ampliónů zněly motlitby, po stromech poskakovaly opice, ve stáncích voněly levné pochutiny. Obešli jsme celý chrámový komplex, viděli cely mnichů vyzděné pod jeskyními převisy, jeskynní svatyně a nakonec jsme se po více než 12 stech schodech místy i 40cm vyškrábali v poledním hicu potem splavení na vrchol skaliska ozdobeného sochama Buddhy a malými svatyněmi. Krásné místo, krásné výhledy na východní roviny s plantážemi banánů, kokosu, jižní nedozírné plochy Adamanova zálivu a západní vápencová skaliska. Rozeznali jsme město Krabi i náš dnešní cíl, zrovna deštěm zahalené Railey.
V půl šesté ráno teprve začínalo svítat a náš mrazivý VIP bus (klimatizace byla celou cestu zapnutá na maximum) nás vysadil na molu v Chumphonu. S nohama konečně zanořenýma do slaných vod Thajského zálivu jsme pozorovali východ slunce a čekali na odjezd našeho katamaranu Loprayah. Lodě jezdí z Chumphonu na Tao dále přes Panghan a Samui až do Suret thati. Člověk dostane při naloďování na tričko nálepku s cílovou destinací, aby byl pěkně rozeznatelný. Toho využívají nahaněči ostrovních potápěčských agentur aby už na palubě chytili turistu. Agentur je na Koh Tau přehršel, takže čím dříve uloví, tím pro ně lépe. Všechny agentury nabízejí Open Water kurzy zhruba za 9000B s ubytováním a jídlem na 3-4 dny. Asi je to poměrně rychlokurz, nicméně cena je dost slušná, ale odmítli jsme. Katamaran svištěl po hladině rychlostí 50km/h takže jsme za půldruhé hodiny vystupovali na molu ve vesnici Mae Haad Village na 67km vzdáleném ostrově Kho Tao. Odrazili jsme útoky taxikářů a podél pobřeží jsme se vydali na jih k pláži San Nuan, kde nám Lonely Planet radil levné bungalovy. Našli jsme a ubytovali se u překrásné pláže v bungalovech Sai Thong Resort po trošce smlouvání za 300B/noc. Místo je to krásné, bez lidí, dostupné motorizovanou dopravou prakticky jen na taxi lodí po vodě. Jídlo a pití tu bylo dražší, tak jsme každý den chodili asi půl hodinky džunglí a mezi bungalovy do města.
Jídlo Thajci přý myslí na jídlo neustále. Třeba, pokud se thajci zdraví, tak místo našeho “Ahoj, jak se vede?” použijí “Kin khao leo?” neboli “Už jsi jedl?”. Odpovědí pak je “Kin leo” pokud člověk jedl, případně “Yang leo”, pokud ne. Jíst znamemá v Thajsku jíst rýži (kin = jíst, leo = rýže), Lidi tady prostě … Read more