Svět z kouzelného koberce
Počasí vypadalo slibně, tak jsme opět vyrazili na Dachstein, tentokrát na jižní stranu s plánem sjet karem Edelgrieß. Přidal se k nám Pepa s bráchou Jirkou, takže tentokrát ve čtveříci. Vyjeli jsme lanovkou na Dachstein Gletcher. Lístek pro jednu jízdu nahoru za 20EUR/os, případně celodenní za 40EUR, platí i jako mýtné pro silnici k lanovce, které jinak stojí 6EUR/os, a navíc jej lze využít na skibus z Ramsau k lanovce pokud člověk zlyžuje až tam).
Tož jsme pobrali v práci tři dny volna, vyčkali až nasněží a vyrazili. Sněhu nakydalo na 4 lavinovku a tak jsme místo původního Gross Arl Talu zvolili lesy na Vrátné. S mezizastávkou v NJ jsme dorazili v sobotu před devátou na Vrátnou. Riderů skoro jako sněhu. Lanovka se spustila v deset s malou výhrůžkou, že při silném větru ji zastaví a my budem muset dojezdit permici na Pasekách. Naštěstí nefoukalo. První jízda v ještě prašanem místy pokryté sjezdovce pod lanovkou.
Další ve stále ještě prašanem zasypaném žlábku k vodárně. Třetí jízda k vodárně už byla bez prašanu – jezdců mnoho. Tož jsme napočtvrté vyšlápli směrem ke Kriváni na úroveň trojnožky jakési meteostanice. Odtud traverzem lavinézního svahu, naštěstí foukalo ze severu a žlab byl vyfoukaný, na první z Kriváňských žeber a dolů. Božský prašan. Valíme dolů a já najednou letím, lyže vypnula. No nic vykopat a jedem dál. Znova tygr. A ještě jeden. Něco špatně. Zkoumám vázání, cvakám botu, má podivnou asi 1cm vůli. Zkoumám botu. Upadl plíšek na patě držící Techové vázání. Pruda, kilometry prašanu čekají a tohle. Bota drží jen na plastu. Vypadá to na další z nedostatků lyžáků od Scarpy. V tatrách Peťa třikrát ztratil přesku – odšroubovala se. To samé se stalo zuzce v Beskydech. Zlaté nýty. Opatrně sjíždíme, a dotahuju vázání na koňa, pomohlo jen trochu, no nic jedeme dál. Další jízdu zkoušíme tamtéž, nastala ale parádní bílá tma a tak traverzujem po paměti. Kdesi sjedem. Trošku hustější lesík a už jsme ve žlábku. Poznáváme jeden z Kraviarských žlabů, téměř panenský. Lyže plavou úzkým korytem. Pure fun. Teréní nerovnost, lyže vypíná, létající tygr, záhrab.
Chvíli vykopáváme lyži a plujem dál. Dá se říct, že nás to velmi baví. Stíháme poslední lanovku a dáváme sedmou jízdu. Náš žlábek jsme netrefili úplně přesně les už rozježděný. S každou jízdou je třeba jet dál a dál od lanovky, šak co, je tu krásná hmla. Dneska jsme zažili asi nejlepší prašan v živoťe a parádně si ho užili.
Tak jsme se konečně dostali na skialpy i do našich milých Tater. Páteční večerní příjezd na Štrbské pleso, povinné pivo ve Furkotce a převoz drožkou na Popradské pleso. Pak ještě krátká veselice v hospodě a šup na kuťě.
Ráno jsme vstanuli pohodově v 7 a po osmé už stoupáme na pásech vzůru Mengusovskou dolinou. Ve stínu je chladno (ranních -18°C) a jak vystupujem výše začíná i lehce foukat takže ke slovu přicházejí i kukly.
Strmý výšvih, v létě zajištěný řetězy překonáváme s lyžema na zádech o polici níž než vede letní cesta. Potom už jen pohodový výstup k chatě pod Rysmi a do sedla Váha a kousek po planince na hřeben. Tu necháváme lyže a na mačkách dolézáme na vrchol Rysů. Kocháme se výhledy na Ľadové štíty, Vysokou, ďábelský Červený žlab.
Na vrcholu je plno, poláka potkáš všude, ne tak na jejich nejvyšší hoře. Sjezd v ufoukaném sněhu není nejpříjemnější, nicméně v sedle váha už je zníh dobrý. Pod řetězy nás zaujme stopavedoucí z jakéhosi sedýlka na hřebínku mezi Žabím koněm a Rysmi. Opět nasazujem pásy a vyrážíme. Závěrečný žlábek je trochu strmější cca 40°, sníh tvrdý, sem tam zmrzlá plotna či krusta. No nějak se sešuchtáme dolů a pak už po planinkách zpět za Zuzkou, která otočila v půlce a rychle na pivo na Popradské.
O Kraličáku jsem básnil už dlouho. Venku holomrazy -18°C i v Brně, tak proč nevyrazit. Chřípí lepilo víc než pásy, když jsme je nasazovali a trajdali si to z Dolní moravy po žluté značce dlouuhatananááánským údolím. Po 6km jsme začali právě stoupat. To už jsem věděl, že baterky v pípáku jsou vybité a pípák ukazuje nulu.
To ovšem neznamená, že nefunguje, baterky měly v holomrazech stále víc energie než ty, co jsem se snažil použít z čelovky. Nu což, na laviny to nevypadalo, tak jsme šli dál. Začali stoupat lesem až jsme zkřížili kralický kotel. Výhledu na vrchol se nedalo odolat, tož jsme to razili hore kopcom. Vítr sílil, sílil a až jsme došli na hřeben zesílil tak, že nás nasral a my jsme 10m pod vrcholem prchli do závětří lesa. Opět jsme vrchol téhle bájné hory nepošlapali a navíc nám omrzly nam čuně.
jedlo se, zpívalo, pilo, nevěsta zářila štěstím v holelu na náměstím, … .
Ále popořadě.
Tož sešli jsme se v omezeném počtu už v pátek bychom připravili místo. No a že jsme začali popíjet, vzali jsme soudek klalitního Savignonu PS od pana Svobody z Mutěnic, flašu slivovice, pár špekoňů z Kauflandu a počli jsme se veselit u svědkyně na zahradě. Veselice byla veliká, postupně zmizela slivovice, víno čiže se jelo na Svinec pro další, vytáhly se kytáry a husle a pařilo se.
Kolem půlnoci bylo zaveleno k odchodu by zítra vše proběhlo jak má. No nestačilo, všichni potopně ulehli, zůstal jsem jen já, Joža a klacek. Před klackem bylo nutné prchat, tuž jsem prchal, aktivně velmi, když tu najednou prásk a v nohách nic, v uších vítr, v očích barevná šmouha, hergot, krucinál, jenom to žuchlo
ale nebylo mi nic, jenom mi v rameňu luplo. Nu což naražené rameno, rychlá masáž, krátká zimnice a už si to hovím na podlaze Tragéda.
Já a Zuzka spolu chodíme. Chodíme spolu už drahně let a období ověřování vzájemných kvalit se, zdá se, blíží ke konci. Snubní kruh je na svém místě. Matrika oslovena, veselice vyjednána.
Proto je zde tahle zkazka.
Bude svatba, bude na Svinci, bude v sobotu 3. září ve dvě. Bude venku a v přilehlé chatě. Bude za slunka či deště, bude od vidím do vidím.
Opět jako loni, počasí v létě mizerné ale tenhle víkend má být ideální. Nakonec vyrážíme já, Zuza, Krystyán a Pepa. Pro toho to jsou první Tatry, tak je plný očekávání. Rychlý přesun v Tatry, spaní na louce pod Štrbou.
Ráno ve 4:45 budíček, přesun do Starého Smokovca, ťapkání na Hrebienok, v 8 na Zamkovského chatě. Ubytování na Teryně už nebylo a i na Zamce nam řekli že jen v hospodě na zemi ve spacáku. Takže skládáme bydlík a jen s matrošem vyrážíme k Teryně. Dolina je ještě plná mlhy z právě se rozpadající studené fronty. Procházíme kolem štíhlých a vysokých borovic Limba, tatranského to endemita, pásem Klicperových borovic až k serpentinám. Tady už řídnoucí mraky propichuje hrot Žlté stěny.
Mnoho let v nás doutnala touha podívat se na severní konec Evropy, do všemi vychvalované Skandinávie. Letní návštěvu schováváme na lezení na Lofotech a tak zbývala návštěva zimní. Pár hodin hledání na internetu a cíl výpravy byl jasný, Halti, nejvyšší hora Finska, viz
Oblast nabízí hustou síť srubů v nichž je možné zadarmo spát, hodovat i kvasit, nedozírné bílé pláně a placaté kopce. Ideální dopravou jsou teda běžky. Nehledali jsme žádný extrém a tak je datum odjezdu zvoleno na 1. Dubna, Apríl, kdy začínající jaro slibovalo teploty kolem 0°C přes den a -10°C v noci. Na výpravu jsme se vydali ve složení Ruda, Krystyán, Libor, Zed, Zuzka, Va39k.
V sobotu o půl 4 jsme vyrazili z Brna směr Vídeň, Wiener Neustadt, Bruck an der Mur do Obertraunu. Když jsme dorazili, pršelo. Od 1000m sněžilo, což dávalo tušit přítomnost hromad prašanu nahoře na kopci. Ten skutečně byl, ale s ním taky hustá mlha. Už to vypadalo, že z plánovaného freeridu zůstane jen šuchtání sjezdovky, nakonec jsme se ale připojili k partě čechů, co to tu trochu znali a sjeli si freeride varianou Angeralm. Parádní sjezd, dvě strmější místa do 40°, pláně, lesy, skalky. Jen ta mlha. Další varianty sjezdu (Imisl/Eisgrube a Schönberg) nám teda zůstaly na příště.
Poslední sjezd už nebyl do údolí ale na chatu Gjaidalm okdud už jsme kvůli počasí nepokračovali a přespali jsme za pěkných 10eur. Chataře tu dělá onen Nepálec co před pár lety provozoval chatu Simony, takže starý známý.
Velký zvoník, nejvyšší hora Rakous, nás lákal už dlouho, takže jsme pozměnili původní jet do oblasti Rauriser Tal (Hoher Sonnblick, Hocharn, Shareck) jsme pozměnili a vyrazili ve čt odpoledne směr Kals am Grossglockner.
Po 600km jsme ve dvě ráno ulehli do nových péřáků na parkovišti u Lucknerhausu (1918m). K ránu -10°C a píchlá karimatka úplnou tepelnou pohodu neposkytovaly a tak jsme po 6 s příjezdem prvních rakušáků vstávali. Plán byl obchvátit Glockner a tedy vystoupit dnes na chatu Erzherzog-Johann Hütte (3451m), přespat ve winterraumu, další den sjet po ledovci Hofmannkees na ledovec Pasterzen (2500m), vystoupat do sedla Teufelskamp (3511m) a traverzem ledovce Teichsnitzkees sjet na chatu Stüdlhütte (2802m).
První ránu plánu Krystyán zasadil hned po ránu. Nevypadal úplně fit a taky nebyl, přičítali jsme to psychickému vypětí ze ztráty milovaného vozu, Sirael, co rozbili, když včera ráno dostali v Adamově smyk. Nakonec se ukázalo, že si přivezl z domu nejakou střevní virózu a po vystoupání asi 100m se otočil a sjel strávit víkend na parkoviště. Tragéd č.1 .
Zima láká do hor a tak i přes avizovanou oblevu vyrážíme v pátek z Brna směr Vídeň, Leoben, Schladming do Nízkých Taur. Jedu já, Milan a Andrew, náš cíl Vetternspitze (2524m). Po chvíli bloudění ve Schladmingu dojíždíme do centra a odtud do Obertalu až k usedlosti Tauerngold Hof (1020m). Po pár pivech spokojeně usínáme v budce autobusové zastávky.
Prázdné sjezdovky a nízká cena nás nalákala na předsezónní lyžovačku v Itálii. Podobný plán měla i ségra s Tondou a Pepínem, takže jsme vyrazili společně. Do velkého transpíka jsme ještě přibrali samorostlého instalatéra Pavla a po ose Brno-Vídeň-Salzburg-Innsbruck-Scuol-Livigno-Bormio dojeli večer do Sante Cateriny di Valfurva. Každou sobotu se v horách střídají turnusy a tomu je upraven i provoz tunelu mezi Livignem a Švýcarskem. Do deváté ranní se jezdí na sever, mezi 9-17h na jih a pak obousměrně. Pro nás to znamenalo několikahodinové čekání v koloně. Ještě že v bezcelní zóně Livigno mají tak levný chlast a skvělé sýry.
Bydleli jsme v rezidenci Alpi, 200m od lanovky, pohoda. Svahy v St. Caterině byly parádní, pro naše skialpové lyže ale po mírné oblevě a následných mrazech krutě zmrzlé. Raději než hoblovat hrany v údolí, vyjeli jsme na slunečné pláně Valalpe pod vrcholem Sobretty. Prašanové orgie to nebyly, ale aspoň první dva dny jsme naše širší lyže ve volném terénu u sjezdovky užili. Rozrázdili jsme, co se dalo až dál nezbývalo než vyšlápnout kousek nahoru nad horní stanici vleku na pásech. Provedli jsme malé školení, Zuza pokusně vyhledala zakopaný batoh pomocí nového pípáku DSP a už jsme v úzkých obloucích valili dolů. Paráda po dvou letech zas v prašánku. Lidi okolo žádní, k dolní stanici lanovky Val di Alpe jsme sjeli druhým údolím panenskou stopou.
Je listopad. Před 21 lety proběhla sametová revoluce a nově nabytá svoboda nám dovolila cestovat. 17. listopad se stal státním svátkem, letos padnoucím na středu. Dovolená v práci ohlášena cíl jasný – lezení v Arku, no počasí si to nemyslí. Celá jižní a JZ Evropa je pod dekou. Padá Paklenica, Osp, Finale. Jediné slibné počasí je na východě. V pátek ve 12 je rozhodnuto, jedem do Rumunska. Na webu jsme našli kusé informace o lezení v Cheile Turzii, zbytek pořešíme na místě.
Po dlouhém plánování a čekání na počasí se konečně sluníčko ukázalo a my vyjeli do Tater. S přehřívajícím se Kájou jsme úspěšně dorazili do Štrby, přespali na louce a ráno v 6 vyjeli zubačkou směr Štrské pleso.
Na Popradském jsme potkali zbytek partie a přirali Pavla a vyrazili vzhůru Mengusovskou dolinou k Žabím plesům. U řetězů jsme uhli z cesty na Rysy a pokračovali k Žabákovi. Tuhle tůru jsem měl v hlavě už od horoškoly. Nějak mě ten ostrý hřeínek přitahoval. No nejem mě. už z dálky jsme mohli pozorovat celkem tak 30 lidí plazících se Žabě po řbetu. Nástup jsme moc netrefili a místo žlábkem jsme vystoupali pod komínek trojkovými skalami. Nad námi spousta lidí tak jsme první hodinku proseděli dole pod komínem, než se vláček pohnul a my vyzlínali nahoru, plotnou doleva a pěšinkou ke slaňovacímu štandu- Další bezmála dvě hodiny čekání nám umožnily poznat hřeínek do detailu. Konečně byla řada i na nás, slanění do Žabího sedla pak první délkou v položené střeše na vyskobovaný štand pod prvním výšvihem. Nahoru přes klíčové místo 3+ po pár lokrech na horního koně a další štand, tentokrát přes hrot. Poslední délka a už jsme na vrchu. Dolů je třeba sejít/slanit ze smyc upevněných v lokrech na vyorhákovaný štand 15m pod vrcholem, pak vzdušnějším slaněním přes převísek na malou věžičku a kousek po hřebeni k druhému štandu. Odtud slaněním dolů pod Tylkovu štrbinu. Stačí jedno 60m lano. Sestup zpět do doliny je nepěkný, travnatý, exponovaný. Skoro to vypadá, že největším problémem Koňa jsou davy lidí a nepříjemný nástup a sestup. No trochu mě moje vysněná cesta zklamala.
Ádr Vinetou, Bakchus a Mník Tak jsme využili svátku Cyrila s Metúdem a tudíž prodlouženého víkendu a vyrazili do Ádru. Morálové lezení po uzlících a dětských hlavičkách zvládal nejlíp Milan a tak nás postupně vytáhl na několik věží. Začali jsme starou cestou na Vinetua, prý lehkou spárou a pak komínem do nitra skály a odtud … Read more
Hodnocení všelikých zélandských lákadel, tak jak jsme je viděli my (5 = se musí uzřít, 1 = lépe obkroužit) Destinace Oblast Hodnocení Cape Reinga – Te Werahi beach Northland 5 Waipoua forest – Kauri Northland 5 Waipu caves – glowworms Northland 5 Hot water beach Coromandel 5 Mt Tongariro, Mt Ngauruhoe Tongariro 5 Te … Read more
Jelikož finance docházejí, do odletu zbývá necelý měsíc a potřebujeme levnou zábavu, míříme k ospalému městečku Te Kuiti známému snad jen každoročním festivalem stříhání ovcí. Ten už sice proběhl, ale nás láká něco jiného. Kousíček za městem je Mangakoewa gorge, jež skrývá převislé až střechovité vápencové stěny. Lezení. Tři týdny naše svaly abstinovaly a tak je potřeba je zase trochu provětrat. Rozbíjíme tábor = parkujeme našeho Bořka pod stromem a vyrážíme na průzkum. Lehce prší, nicméně dle průvodce je výhodou převislosti místních stěn zejména skutečnost, že se na nich dá řádit za každého počasí.
Kopcovitou krajinou s hlubokými údolími, kolem Raukawa falls, vodopádu padajícím přes lávový stupeň dojíždíme do tuctového města Whanganui. Nezdržujem se dlouho a míříme dál na západ, sledujeme Surf Highway 45 vedoucí podél pobřeží do New Plymouthu. Ráno se koupeme v chladném moři u Opunake, sledujeme serfařské brejky a sunem se podél pobřeží dál.
Zastavujeme se na pláži jezera Taupo a obdivujeme vulkány Ngauruhoe a Ruapehu tyčící se nad ním. Spíme opět nadivoko skryti v lesíku v Hinemaiaia Scenic reserve, který jsme objevili cestou na jih. Noc je teplá, neklamné znamení oblačné oblohy, nu což zkusíme vylézt na sopku Tongariro severní částí známého treku Tongariro crossing. Startujeme z parkoviště pod chatou Ketatahi hut (750m), rychle stoupáme nahoru a zachvilku jsme na hranici lesa. Na sopečných pláních pod chatou nepříjemně fouká, drizzlí (mlží) a vůbec to všecko vypadá akože na chléb se sádlem. Já sádlo nerada. Míjíme horké prameny Ketatahi hot springs patřící Maorům pročež znepřístupněné. Horká koupel by v tom marasu bodla, ale což. Nad chatou (1400m) postupujeme po širokém dřevěném boardwalku, sajgon se stupňuje, vítr sílí, goretex nefunguje a tak po dosažení jezera Blue lake (1750m), zaplňujícího starý kráter, stahujeme ocásky a vracíme se. Když už nic jiného tak aspoň pěkná procházka v deští. Just kidding.
Do hlavního města, díky své poloze ve větrném tunelu Cookovy úžiny jednoho z největrnějších na světě, připlouváme v pozdním odpoledni, parkujem na vytipovaném místě vhodném pro přespání a podél pobřeží jdem na průzkum města. Trávíme večer v moderním muzeu Te Papa. Obdivujem obří sépii ulovenou v Antarktidě, výstavu sopečnou, Maorskou, tvoříme podivnodíla na vizuální tabuli nabíjené obrázky z bohaté databanky počítačové. Unaveni opuštíme muzeum skrze mrtvé City dorážíme na Cuba street živou velmi.
Ráno, zpomaleni deštěm a silnými větry nakonec dorážíme do muzea Te Papa, dokončit prohlídku. Je brzo ráno a tak maji zavřeno. Nu což jdeme omrknou parlament pojmenovaný díky svému tvaru The Hive (úl). Máme hezčí. Zastavujem se v muzeu Wellington City and See podívat se na historii zkázy trajektu převráceného vichřicí ve vjezdu do přístavní zátoky. Omrkneme výstavu několika začínajících umělců v Museum Academy of Fine Arts. Segra čmárá lepši. Vracíme se do Tepapy. Jelikož je Wellington na zemském zlomu a zemětřesení jsou tu víc než častá, vystavěli kucí kiwi inženýrský budovu muzea ne standardně na betonové základy anobrž na mnoho čtvercových gumovoocelovoolověných tlumících sloupků. Funguje to, jsem to viděl na modýlku. No a nemaje ve Wellingtonu mnoha rovných ploch, postavili muzeum na zavezeném oceánu. Půl roku bušili do země několikatunovým vehementem až to trochu udusali. No magoři.
S Welingtonem končíme zamáváním z vyhlídky na Mt Victoria. Moc hezký výhled na město obepnuté zeleným pásem parků, přístav, letiště a zátoku.